Ahoj

Myslím si, že je o emocích důležité hovořit. Hlavně se svými nejbližšími, které máme nejvíce rádi. Je těžké, někdy k tomu najít odvahu a říct, co prožívám a jak prožívám. Ale jak jinak nás mohou ostatní pochopit? Pochopit naše chování, nálady, pocity a tak.  

Když nevyjadřujeme své emoce, tak ony se neztratí, jsou v nás pořád a pak rostou a rostou a my můžeme být čím dál tím podrážděnější a ani nemusíme vědět proč a pak, třeba zdánlivě z ničeho nic, vybuchneme a všichni se diví, proč nás tohle naštvalo a vůbec nemusí tušit, že to už byla ta poslední kapka. A to v tom lepším případě, v horším, se nám to projeví na zdraví. Od menších nemocí až po rakovinu atd.Když o emocích mluvíme, tak se mohou vyventilovat klidněji. Ne, že by nebyly, ale líp se zvládají. 

Hodně se mi líbily knihy Davida Deidy. Je to trošku z jiného soudku, ale s emocemi si myslím, že to dosti souvisí. Mluví o tom, se otevřít druhému člověku a to si myslím, že je hodně důležité. Nepřetvařovat se a ukázat, čím skutečně jsme. Samozřejmě v rámci slušných mravů a zákona :-)   (Jinak Deida se spíš zabývá polaritou mezi mužem a ženou)

Mýty: Muži nebrečí. Ženy jsou citlivější.

Sebehodnocení

Vím, že se sebehodnocení učí na školách, kde se po dětech chce, aby samy sebe zhodnotily. Ale mnohdy děti nejsou objektivní, některé se přeceňují, jiné podceňují. A u dospělých je to zrovna tak. Je těžké se na sebe podívat zcela nezávisle. Stejně tak jako hodnotit někoho, kdo je nám citově blízký. A je to vůbec potřeba? Proč se hodnotit? Proč vůbec někoho hodnotit? Nestačí, když vše budeme dělat, tak nejlépe, jak to jen dokážeme?

A teď mě napadly další dvě skvělé knihy (taky nejsou o emocích, spíš o seberozvoji)

Čtyři dohody – Kniha moudrostí starých Toltéků - Don Miguel Ruiz  a Pátá dohoda - Miguel a Jose Ruiz

a nebo pořady Jaroslava Duška: Čtyři dohody a pátá dohoda