Aby si lidé různých národností navzájem porozuměli, nestačí si osvojit jen slovní zásobu cizího jazyka a znalosti gramatické, ale je zapotřebí získat i co nejvíce poznatků o cizí kultuře, naučit se v sociální interakci úspěšně kombinovat znalosti lingvistické a kulturologické. Na světě totiž nenajdeme dva jazyky, které by reprezentovaly stejné sociální prostředí, neboť i ty nejběžnější věci, jako např. chování ve společnosti a mimo ni, vztahy v rodině nebo zaměstnání, způsoby oslovení, zdravení, podávání ruky, stolování apod. nemají v různých jazycích shodné konotace. Na základě těchto odlišností mezi jazykem a kulturou je pak velice obtížné nalézt přesný ekvivalent řady výrazů dvou různých (ač třeba typologicky příbuzných) jazyků. Význam určitého slova totiž pramení ze zkušenosti, kterou jedinec má se slovem v kulturním prostředí, z kterého pochází. (Srov. např. přibližně stejně znějící slova v češtině a ruštině: úžasný (ужасный), ale v ruštině – strašný, příšerný; krásný (красный), ale v ruštině – červený, zápach (запах), ale v ruštině vůně apod.)

Při studiu jakéhokoliv cizího jazyka je tedy zapotřebí budovat i komunikační kompetenci s ohledem na odlišné sociokulturní prostředí, ve kterém jazyk funguje. Nestačí tedy jen zvládnout základní jazykové roviny, ale musí se budovat i kompetence, která povede k užívání cizího jazyka sociálně přijatelným způsobem a k jeho vhodnému užití podle kontextu, tzn. vybudovat takovou komunikační kompetenci, která je spjata se sociální interakcí, se skutečným mluvčím či posluchačem. Zatímco slovní a gramatické významy může cizinec najít ve slovnících a gramatikách příslušného jazyka, sociální kontext nenajde nikde. Proto je zapotřebí, aby se nedílnou součástí výuky cizího jazyka stala také interkulturní komunikace, interkulturní otázky, prezentace odlišné kultury a výklad jejích rozdílných rysů. 

Čím je cizí jazyk od mateřského jazyka cizince vzdálenější, tím je i sociokulturní aspekt při výuce cizího jazyka důležitější, ale také obtížněji pro cizince osvojitelný. Moderní jazyková výuka tedy musí zahrnovat také sociokulturní kompetenci, tedy znalosti a dovednosti, které jsou potřebné ke zvládnutí společenských dimenzí (konvencí) užívání jazyka, přičemž je určena charakteristickými vlastnostmi dané společnosti a kultury, jež se odráží v chování jejích příslušníků při jazykové komunikaci.