Sociokulturní kompetence

Aby si lidé různých národností navzájem porozuměli, nestačí si osvojit jen slovní zásobu cizího jazyka a znalosti gramatické, ale je zapotřebí získat i co nejvíce poznatků o cizí kultuře, naučit se v sociální interakci úspěšně kombinovat znalosti lingvistické a kulturologické. Na světě totiž nenajdeme dva jazyky, které by reprezentovaly stejné sociální prostředí, neboť i ty nejběžnější věci, jako např. chování ve společnosti a mimo ni, vztahy v rodině nebo zaměstnání, způsoby oslovení, zdravení, podávání ruky, stolování apod. nemají v různých jazycích shodné konotace. Na základě těchto odlišností mezi jazykem a kulturou je pak velice obtížné nalézt přesný ekvivalent řady výrazů dvou různých (ač třeba typologicky příbuzných) jazyků. Význam určitého slova totiž pramení ze zkušenosti, kterou jedinec má se slovem v kulturním prostředí, z kterého pochází. (Srov. např. přibližně stejně znějící slova v češtině a ruštině: úžasný (ужасный), ale v ruštině – strašný, příšerný; krásný (красный), ale v ruštině – červený, zápach (запах), ale v ruštině vůně apod.)

Při studiu jakéhokoliv cizího jazyka je tedy zapotřebí budovat i komunikační kompetenci s ohledem na odlišné sociokulturní prostředí, ve kterém jazyk funguje. Nestačí tedy jen zvládnout základní jazykové roviny, ale musí se budovat i kompetence, která povede k užívání cizího jazyka sociálně přijatelným způsobem a k jeho vhodnému užití podle kontextu, tzn. vybudovat takovou komunikační kompetenci, která je spjata se sociální interakcí, se skutečným mluvčím či posluchačem. Zatímco slovní a gramatické významy může cizinec najít ve slovnících a gramatikách příslušného jazyka, sociální kontext nenajde nikde. Proto je zapotřebí, aby se nedílnou součástí výuky cizího jazyka stala také interkulturní komunikace, interkulturní otázky, prezentace odlišné kultury a výklad jejích rozdílných rysů. 

Čím je cizí jazyk od mateřského jazyka cizince vzdálenější, tím je i sociokulturní aspekt při výuce cizího jazyka důležitější, ale také obtížněji pro cizince osvojitelný. Moderní jazyková výuka tedy musí zahrnovat také sociokulturní kompetenci, tedy znalosti a dovednosti, které jsou potřebné ke zvládnutí společenských dimenzí (konvencí) užívání jazyka, přičemž je určena charakteristickými vlastnostmi dané společnosti a kultury, jež se odráží v chování jejích příslušníků při jazykové komunikaci.

Rada Evropy si plně uvědomuje, že jen úspěšná komunikace může vést k vzájemnému soužití evropských národů, k výměně zkušeností na základě přímého kontaktu, k lepšímu porozumění a užší spolupráci v nejrůznějších vědních oborech, a proto se rozhodla prostřednictvím Společného evropského referenčního rámce (dále jen SERR): Jak se učíme jazykům, jak je vyučujeme a jak v jazycích hodnotíme (překlad Olomouc: Univerzita Palackého 2002) zlepšit kvalitu komunikace mezi Evropany s různým jazykovým a kulturním zázemím a podporovat takové metody učení a vyučování, které Evropany sblíží. SERR vymezuje také kompetence komunikační (lingvistické, sociolingvistické, pragmatické) a všeobecné (předpokládající znalost sociokulturního prostředí a reálií zemí, ve kterých se studovaným jazykem hovoří) jako cílové kompetence jazykové výuky.

Neznalost sociokulturní kompetence může jazykový projev cizince silně poznamenat, způsobit závažné komunikační bariéry, které mohou vést až k nedorozumění a vzájemnému nepochopení.

Se sociokulturní kompetencí a interkulturní komunikací také úzce souvisí řeč těla, která se projevuje i v multikulturním prostředí mezi různými příslušníky národů a etnik rozmanitými způsoby: tělesným dotykem (způsob podání ruky, pohlazení, poplácání po rameni); fyzickou blízkostí (projev stupně intimity a dominance); gesty (doplněk nebo náhrada řeči); mimikou (úsměvem, svraštěním obočí a čela, přivíráním víček apod.) či pohyby těla (jinou gestikulací rukou apod.).

Interkulturní komunikace mezi komunikanty pocházejícími z odlišného prostředí se může projevovat odlišnými pohyby těla. Je obvyklé, že cizinec jako posluchač většinou souhlasně pokyvuje hlavou, při nesouhlasu hlavou kroutí (opačný způsob je charakteristický např. pro osoby bulharské národnosti). V komunikačních situacích s cizinci má důležitost osobní prostor člověka a vzdálenost osob při vzájemném kontaktu, tzv. proxemika. Ta úzce souvisí s kulturou národa, např. Arabové jsou zvyklí na bližší interpersonální kontakt než Evropané. Dotyky a gesta představují také typ interkulturní komunikace, která se nazývá haptika a je založená na bezprostředním kontaktu, např. pohlazením, podáním ruky, poplácáním po rameni. Haptický kontakt je vlastně limitem proxemiky.

Ve společenském styku Evropanů je běžným dotykem podání ruky na znamení přátelského přístupu, zatímco v kultuře některých asijských národů je tělesný kontakt nevhodný, někdy dokonce nepřijatelný. Např. Japonci si při setkání ruku nepodávají, nýbrž se uklánějí. Číňané zase ruku podávají, ale neuklánějí se. Poplácání druhého po rameni při pozdravu je typické pro Araby. Rozdíl je však patrný i mezi Evropany. Např. obyvatelé Středomoří jako Francouzi, Italové, Španělé a další se při setkání v soukromí se svými známými líbají na obě tváře, a to i příslušníci obou pohlaví. Např. v Gruzii se pak i při setkání na veřejnosti vzájemně líbají na tváře také muži.

Mnohem důležitější než v evropské kultuře je dotyk, kterým se např. v korejské společnosti vyjadřuje přátelství, úcta a respekt. Korejci se snaží odhadnout, co si druzí lidé myslí a co cítí, ale nikoliv verbální konverzací, ale pomocí prvků neverbálních. Proto je důležité například, jak dlouho a jak silně se tisknou při pozdravu ruce, nebo i jak vítat hosty nebo se s nimi loučit (v Koreji je zvykem, že se host doprovází až ke dveřím nebo k autu) apod.

Bezvýraznost a nejasnost jsou v Koreji pokládány za ctnosti. Úsměv, poškrábání se za uchem nebo na temeni hlavy naznačuje, že je člověk zmaten a v rozpacích. Z tohoto důvodu může korejský úsměv způsobit i nedorozumění. Korejci reagují úsměvem jen proto, aby skryli své rozpaky. Také pro Číňany je charakteristické skrývání vlastních pocitů. Netečný výraz ve tváři se učí čínské děti už od narození. Z jejich tváří lze odhadnout něčí pocity, ale své pocity najevo nedávají.

Gesta jsou kulturně tradované postoje, posunky a pohyby rukou, jimiž se cizinci různých národností od sebe odlišují. Typická jsou např. pro Italy.

Pohledy čili řeč očí jsou také významným prostředkem interpersonální komunikace mezi cizinci. V sociální interakci Evropanů znamenají pohledy výzvu, delší pohled znamená zájem. Ale např. upřený pohled (eye contact, který je běžný v západoevropské komunikaci) na Korejce působí velmi nepříjemně. Naopak, chtějí-li Korejci projevit partnerovi při komunikaci úctu nebo respekt, přímo do očí se mu nepodívají. 

Obecně platí, že přijatelné chování v jedné kultuře může v jiné představovat nezdvořilost. Příkladem může být Evropan, který se dopustí faux pas v etiketě, kdy např. smrkání ve společnosti je považováno za neodpustitelný prohřešek nejen např. v Koreji a Japonsku, ale i u dalších národů, třeba u Afgánců.