K výrazné změně došlo po devadesátém roce minulého století s přílivem emigrantů do ČR, s návratem potomků českých emigrantů a imigrantů především ze zemí bývalého Sovětského svazu (zejména z Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu), s příchodem zahraničních podnikatelů, odborníků různých profesí (včetně např. učitelů cizích jazyků) a příjezdem turistů, kteří se potřebovali dorozumět v běžných komunikačních situacích. Tak vzrostl zájem o češtinu jako druhý jazyk, ale nikoliv o její nejvyšší úroveň spočívající ve zvládnutí jazykové a stylistické bohemistické teorie, nýbrž o češtinu běžně mluvenou, tedy nespisovnou a obecně českou.

Ačkoliv se rozdělením Československa po 1. lednu 1993 na dva samostatné státy zmenšilo území pro užívání češtiny jako národního jazyka, začíná český jazyk fungovat jako prostředek interkulturní komunikace, a to nejen mezi rodilými mluvčími a nově usedlými cizinci na českém území, ale i mezi cizinci jiných národností navzájem, a tak vyrostla nová generace českých mluvčích cizího původu.

Někteří cizinci, kteří přicházejí do českého prostředí, i když si osvojují češtinu z profesních důvodů, se však nezapojují do zdejšího způsobu života a žijí podle svých zvyklostí ve vlastních komunitách (např. turecká, čínská, vietnamská a další), v nichž komunikují mezi sebou jen svou mateřštinou.