Cizinci v České republice

Migrace v českém prostředí

Migrace cizinců probíhala v českém prostředí v několika vlnách.

Imigrace do bývalého socialistického Československa byla z velké části centrálně řízena a vztahovala se především na občany ze zemí východního sektoru, kteří přijížděli do českého prostředí studovat nebo získat pracovní zkušenost (šlo zejména o řecké a makedonské uprchlíky z Řecka z konce čtyřicátých let 20. století), pak o vietnamské občany, kteří přijížděli na základě mezistátních dohod (v sedmdesátých letech minulého století), a dále o studenty a pracovníky z Polska, Maďarska, Kuby, Mongolska, Angoly a Koreje.

Změna nastala po roce 1989. Otevřením hranic se situace na českém území zásadně proměnila, a to jak co do počtu, tak i do národnostního složení cizinců. Dynamický nárůst nastal v polovině 90. let minulého století, kdy se počet cizinců u nás během tří let zdvojnásobil, v dalších obdobích až do současnosti však zase vzrůstá, jak dokazují i aktuální statistiky ČSÚ zveřejněné na webových stránkách Ministerstva vnitra ČR.

Cizince, kteří pobývají na území ČR, lze rozdělit podle kategorií jejich pobytu na:

1. cizince s trvalým pobytem na území ČR
   
2. cizince s přechodným pobytem (s uděleným povolením k pobytu některým z typů přechodného pobytu, k nimž patří občané tzv. třetích zemí s vízy nad 90 dnů nebo s dlouhodobým pobytem, občané EU a jejich rodinní příslušníci s přechodným pobytem)
   
3. cizince, kteří v ČR získali azyl nebo dočasnou ochranu.
   

Od roku 2013 u nás převažují cizinci s povolením k trvalému pobytu (1. kategorie), přičemž jejich počty i nadále rostou. Naopak počty cizinců s přechodným pobytem (2. kategorie) v posledních letech klesají. Počet cizinců, kteří v ČR získali azyl nebo dočasnou ochranu (3. kategorie), rostou v posledním období (vzhledem k nízkým počtům kladně vyřízených žádostí) jen pozvolna.

Pořadí nejvíce zastoupených státních občanství se ve statistikách cizinců s povoleným pobytem v poslední době výrazněji nemění. Mezi nejvíce zastoupené skupiny patří občané Ukrajiny, Slovenska a Vietnamu.

Cizinci z třetích zemí s povoleným přechodným pobytem pobývají na našem území nejčastěji z důvodů zaměstnání a podnikání (u občanů Ukrajiny 65 %, Vietnamu 60 % a Moldavska 58 %), zatímco u občanů USA převažují rodinné důvody (40 %), občané Kazachstánu (58 %) a Běloruska (43 %) pobývají nejčastěji na území ČR za účelem studia.

Od roku 2014 (v souvislosti s uprchlickou krizí) počet žadatelů o mezinárodní ochranu roste. V pořadí zdrojových zemí dominuje Ukrajina, následují občané Kuby, Sýrie, Vietnamu a Arménie. (blíže viz https://www.czso.cz/csu/czso/zivot-cizincu-v-cr).

Své geografické znalosti o zemích, odkud k nám přichází nejvíce cizinců, si můžete ověřit v zeměpisném testu.

Studium češtiny pro cizince

Již od konce 2. světové války až do konce osmdesátých let 20. století se v bývalém Československu rozvíjela čeština / bohemistika převážně zaměřená na mateřský jazyk, ale pozornost byla věnována také češtině pro cizince, tedy češtině jako cizímu jazyku, i když v podstatně menší míře. 

Český jazyk bylo možné od konce 2. světové války studovat i na zahraničních univerzitách v různých částech světa. 

V českém prostředí měla tedy výuka češtiny pro cizince svou tradici a byla zaměřená zejména na výchovu češtinářů / bohemistů, event. na přípravu zahraničních studentů na studium v bývalém Československu. Týkala se především budoucích vysokoškoláků (v menší míře pak i středoškoláků) a zahraničních pracovníků v dělnických profesích. Výuka probíhala na univerzitních pracovištích a v ústavech jazykové a odborné přípravy, často ve speciálních jazykových střediscích pod vedením odborných pracovníků, a to nejen vystudovaných lingvistů. Součástí přípravných jazykových kurzů byla totiž nezbytná i odborná příprava pro studium na českých školách, jež vyžadovala znalost i základní české odborné terminologie.

K výrazné změně došlo po devadesátém roce minulého století s přílivem emigrantů do ČR, s návratem potomků českých emigrantů a imigrantů především ze zemí bývalého Sovětského svazu (zejména z Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu), s příchodem zahraničních podnikatelů, odborníků různých profesí (včetně např. učitelů cizích jazyků) a příjezdem turistů, kteří se potřebovali dorozumět v běžných komunikačních situacích. Tak vzrostl zájem o češtinu jako druhý jazyk, ale nikoliv o její nejvyšší úroveň spočívající ve zvládnutí jazykové a stylistické bohemistické teorie, nýbrž o češtinu běžně mluvenou, tedy nespisovnou a obecně českou.

Ačkoliv se rozdělením Československa po 1. lednu 1993 na dva samostatné státy zmenšilo území pro užívání češtiny jako národního jazyka, začíná český jazyk fungovat jako prostředek interkulturní komunikace, a to nejen mezi rodilými mluvčími a nově usedlými cizinci na českém území, ale i mezi cizinci jiných národností navzájem, a tak vyrostla nová generace českých mluvčích cizího původu.

Někteří cizinci, kteří přicházejí do českého prostředí, i když si osvojují češtinu z profesních důvodů, se však nezapojují do zdejšího způsobu života a žijí podle svých zvyklostí ve vlastních komunitách (např. turecká, čínská, vietnamská a další), v nichž komunikují mezi sebou jen svou mateřštinou.

Vzdělávání dětí a žáků-cizinců v českém školství

Společenské a ekonomické změny po roce 1989 se významně odrazily i v celém českém školství, které muselo zareagovat na tuto společenskou změnu. Nastala specifická situace zejména na školách základních (v daleko menším měřítku i na některých středních školách), v nichž začala výuka žáků-cizinců probíhat v multikulturní třídě, jazykově smíšeném třídním kolektivu s převahou rodilých mluvčích, a podle učebnic určených pro žáky české národnosti.

Ojedinělé případy žáků-cizinců byly řešeny individuální formou, a to zejména při jejich vstupu do české školy v rámci povinné školní docházky, tedy v raných fázích osvojování češtiny. Vlastní zkušenosti s výukou češtiny jako druhého jazyka v základním vzdělávání mělo jen nepatrné procento pedagogů, většina učitelů nebyla dostatečně připravena.

Dětí i žáků-cizinců ve školách a školských zařízení každoročně v ČR přibývá, zejména jde o žáky z  tzv. třetích zemí. Níže uvedená data (podle statistik ČSÚ a databáze MŠMT) shrnují složení cizinců podle jejich občanství v oblasti vzdělávání v České republice, a to podle docházky dětí do mateřských škol, žáků do základních a středních škol a studentů do vysokých škol.

Děti-cizinci v mateřských školách (zdroj databáze MŠMT)

Žáci-cizinci v základních školách (zdroj databáze MŠMT)

Žáci-cizinci na středních školách (zdroj databáze MŠMT)

Do českých škol mateřských, základních a středních přichází v posledních letech nejvíce Vietnamců, Slováků, Ukrajinců a Rusů.

V následujícím škol. roce však lze očekávat zvýšení počtu dětí a žáků-cizinců v řádu 1–2 tis. z dalších zemí, jako jsou např. Sýrie, Afghánistán, Irák, Eritrea, Somálsko apod., s nimiž Česká republika nemá prakticky žádné dosavadní zkušenosti.

Podle současné legislativy do kategorie dětí-cizinců v mateřských školách a žáků-cizinců v základních a středních školách spadají jen ti cizinci, kteří mají jinou státní příslušnost a nejsou státními příslušníky ČR. Jde tedy jednak o děti státních příslušníků jiného členského státu EU (včetně občanů Lichtenštejnska, Norska, Islandu a Švýcarska), jednak o děti cizinců s udělenou mezinárodní ochranou (tj. s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou) a dále pak o děti ostatních cizinců, tedy cizinců ze třetích zemí, které nebudou státními příslušníky žádného státu EU nebo Lichtenštejnska, Norska, Islandu a Švýcarska a zároveň nebudou spadat do kategorie cizinců s udělenou mezinárodní ochranou. 

Legalitu pobytu na našem území pak nemusejí dokazovat pouze žáci-cizinci v českém základním školství, zatímco cizí státní příslušníci v mateřských a středních školách ano.

Do kategorie cizinců v českém vzdělávacím systému nelze tedy zařadit děti cizinců, kteří jsou státními příslušníky ČR a přitom neovládají český jazyk (např. z důvodů kulturních nebo sociálních odlišností v jejich vývoji nebo s ohledem na jejich rozdílné prostředí, popř. vzhledem k dlouhodobému pobytu mimo území ČR). Těmto dětem či žákům je poskytována podpora ze strany MŠMT jen v rámci opatření podle § 16 a následujících školského zákona (dále jen ŠZ).