Tatínek v době mé puberty pracoval na dráze jako průvodčí. Byl poměrně přísný a  náročný a já se ho odmalička trochu bál, i když  jsem ho měl rád. V pubertě se pak strach změnil ve vzdor. Téměř ze dne na den jsem si uvědomil, jak je táta někdy v tom svém vzteku směšný. Ten pocit vyvrcholil jednoho dne u večeře, kdy mě otec pokáral za nějakou kravinu.
Zvrhlo se to v ošklivou hádku, protože jsem se začal bránit. Puberťáci většinou spory s rodiči nevyhrávají, a tak jsem naštvaný odešel z domu a dlouho se procházel venku v mrazu a sněhu. Plakal jsem vzteky a přísahal otci „pomstu“. Tři měsíce jsem na něj nepromluvil. Vydržel jsem to, protože „ztráta velkého vzoru“ a zjištění, že i rodiče jsou jen lidi, bylo pro mne příliš bolestné.
Naposledy změněno: čtvrtek, 12. července 2012, 11.39