Bedřích v časném dětství - text

Když mi byly 3 roky, šel jsem s maminkou do města. Moje maminka, učitelka, ve snaze vychovat mě co nejlépe, byla na období prvního vzdoru připravená. Když jsme zrovna procházeli kolem výlohy místního hračkářství, kde byl vystaven krásný vláček,  řekl jsem: „Já chci!“, maminka odvětila, že mi to věří a že vláček možná dostanu, ale ne teď. Já na to hlasitěji: „Já chci!!“ Maminka opět odvětila, že mi vláček nekoupí. Zastavil jsem se a výhružně a zřetelně jsem pronesl: „Já chci!!!“ Maminka neztratila nervy, vláček mi nekoupila, ale ani mi nezpůsobila psychickou újmu bitím na veřejnosti. Horší byl okamžik, kdy jsem odmítl jít dál a neustále, velmi hlasitě a důrazně jsem opakoval. „Já chci!!!“ Maminka nejdřív zkoušela odejít beze mne, jako že mě tam „nechá“. Ale já jsem se ani nehnul směrem k ní a stále jsem velmi hlasitě pronášel, že „chci!“ Maminka (v duchu se modlící, aby tu dětskou duši nějak nepošramotila špatnou výchovou a hlavně, aby ji nezatkli za týrání dítěte) mě chtěla zvednout a pevným objetím mě uklidnit. Když mě tak řvoucího objímala, zajela automaticky rukou na můj tenkrát zadeček a v tu chvíli i nosem ucítila, že vláček nebyl to, co jsem celou dobu skutečně chtěl.