Jak to všechno začalo - text
Požadavky na absolvování
Na první kroužek Tvůrčího psaní jsem se moc těšil. Připravoval jsem se skoro týden, kopíroval jsem texty (Kafku, Březinu a Demla – mé nejoblíbenější autory), koupil jsem (samozřejmě za svoje peníze) zvýrazňovače, aby členové kroužku mohli podtrhávat zajímavé pasáže, a také čisté papíry, aby mohli tvořit díla podobná těm, která si předtím přečetli.
V den D jsem se umyl (což dělám normálně jen v sobotu), oblékl jsem si čisté spodní prádlo a vyrazil jsem. Byli tam. Mlčky se na mě dívali plni očekávání. Najednou jsem dostal trému. Ale tu jsem rychle překonal. Představil jsem se, nadšeně všem oznámil, co budeme dělat, rozdal jsem texty a začali jsme společně číst. Trochu mě překvapilo, že dva členové našeho kroužku nečtou až tak dobře, pouze slabikují. Tedy, zdálo se mi, že jsou trochu menší už na začátku, ale nevěnoval jsem tomu v úvodu moc pozornosti. Pak mě to jejich slabikování začalo opravdu štvát, protože ty krásné texty svými koktáním kazili!
Po pár minutách jsem s úžasem zjistil, že děti to čtení vůbec nebaví a texty se jim nelíbí. Byl jsem velmi rozčarován. Taková kvalitní díla a oni to nedokáží ocenit! Pak jsem zpozoroval, že dva chlapci z kroužku se pod lavicí kopou a pošťuchují. Chtěl jsem být tolerantní a nevěnoval jsem tomu pozornost, ale pak už se to nedalo ignorovat, protože u toho hlasitě cosi vykřikovali. Tak jsem je napomenul. To moc nefungovalo, chlapci pokřikovali dál a přidávali se k nim i ostatní. Chvíli jsem se snažil je uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo. Já, kterému všichni říkali „kliďas“ a „flegmouš“, jsem začal ztrácet nervy. Najednou jsem viděl rudě a jakoby z dálky jsem slyšel někoho, jak řve: „Vy bando ignorantů, okamžitě držte hubu a bude tady ticho!“ Lekl jsem se, protože jsem si s hrůzou jsem uvědomil, že to křičím já. Děti opravdu zmlkly a hleděly na mě s úžasem v očích…Cítil jsem se provinile a nevěděl jsem, co mám dělat. Takhle se ten kroužek pokazil už na začátku…Pak vidím, jak jedna holčička třepe ručičkou. Vyvolal jsem ji a Maruška (tak se jmenovala) se stříbrným hláskem zeptala: „Pane učiteli, co to je ignorant?“
V den D jsem se umyl (což dělám normálně jen v sobotu), oblékl jsem si čisté spodní prádlo a vyrazil jsem. Byli tam. Mlčky se na mě dívali plni očekávání. Najednou jsem dostal trému. Ale tu jsem rychle překonal. Představil jsem se, nadšeně všem oznámil, co budeme dělat, rozdal jsem texty a začali jsme společně číst. Trochu mě překvapilo, že dva členové našeho kroužku nečtou až tak dobře, pouze slabikují. Tedy, zdálo se mi, že jsou trochu menší už na začátku, ale nevěnoval jsem tomu v úvodu moc pozornosti. Pak mě to jejich slabikování začalo opravdu štvát, protože ty krásné texty svými koktáním kazili!
Po pár minutách jsem s úžasem zjistil, že děti to čtení vůbec nebaví a texty se jim nelíbí. Byl jsem velmi rozčarován. Taková kvalitní díla a oni to nedokáží ocenit! Pak jsem zpozoroval, že dva chlapci z kroužku se pod lavicí kopou a pošťuchují. Chtěl jsem být tolerantní a nevěnoval jsem tomu pozornost, ale pak už se to nedalo ignorovat, protože u toho hlasitě cosi vykřikovali. Tak jsem je napomenul. To moc nefungovalo, chlapci pokřikovali dál a přidávali se k nim i ostatní. Chvíli jsem se snažil je uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo. Já, kterému všichni říkali „kliďas“ a „flegmouš“, jsem začal ztrácet nervy. Najednou jsem viděl rudě a jakoby z dálky jsem slyšel někoho, jak řve: „Vy bando ignorantů, okamžitě držte hubu a bude tady ticho!“ Lekl jsem se, protože jsem si s hrůzou jsem uvědomil, že to křičím já. Děti opravdu zmlkly a hleděly na mě s úžasem v očích…Cítil jsem se provinile a nevěděl jsem, co mám dělat. Takhle se ten kroužek pokazil už na začátku…Pak vidím, jak jedna holčička třepe ručičkou. Vyvolal jsem ji a Maruška (tak se jmenovala) se stříbrným hláskem zeptala: „Pane učiteli, co to je ignorant?“
Naposledy změněno: čtvrtek, 12. července 2012, 11.39