Osvojování češtiny jako druhého jazyka u dětí a žáků-cizinců

Vícejazyčná situace u dětí

Dítě-cizinec obvykle užívá jednak svůj mateřský jazyk, tedy jazyk země, ze které do ČR přijelo,  a češtinu, příp. další cizí jazyky. A je to jednak mateřský jazyk, tedy jazyk rodičů, přestože se dítě narodilo v ČR a čeština, příp. další jazyky. Často se v odborné literatuře z tohoto důvodu užívá spíše termín dítě s odlišným mateřským jazykem (dítě s OMJ), neboť přesněji vystihuje jazykovou situaci dítěte. 

Přestože se děti u nás narodí, mnohdy se dostanou k češtině až v rámci školních zařízení a nelze tedy počítat s tím, že by jejich čeština byla na úrovni dětí monolingvních, jejichž mateřským jazykem čeština je. 

Důležité pro výukovou praxi je uvědomit si, že jazyky, které si dítě osvojuje, se mohou vzájemně ovlivňovat. Velmi těžko se také měří míra osvojení jazyků a provádí jazyková diagnostika. Různě složité jevy se v různých jazycích osvojují v jiné době. Např. množné číslo v arabštině je mnohem složitější než v angličtině, a tak si jej děti osvojují později (okolo čtrnácti až patnácti let) než děti, které si osvojují angličtinu (okolo šesti let) (Omar, 1973). Důležité je nehodnotit odchylky od běžného úzu jako chyby, ale jako projevy různých vývojových období v kombinaci s jiným jazykem či dalšími jazyky. Než se jazykové kompetence usadí a dítě si je dostatečně osvojí, mluvíme o tzv. mezijazyku (interlanguage), což je systém, v němž se vyskytují různé odchylky od běžného úzu cílového jazyka.

Typologická příbuznost jazyků

Velmi důležitý faktor, který ovlivňuje osvojování si cizího jazyka, je vzdálenost výchozího a cílového jazyka, na jehož základě lze cizince rozdělit na Neslovany a Slovany. Poznatky lingvistické teorie, aplikovaných disciplín a pedagogické praxe potvrzují, že studium příbuzného jazyka je mnohem méně náročné než osvojování jazyka typologicky odlišného. Přestože typologická příbuznost vede v počátečním stadiu k rychlejšímu pochopení jazykového systému, má však i svá lingvodidaktická specifika a překážky. Těžkosti působí např. interlingvální (mezijazyková) homonyma, tzv. falešní přátelé. Ta se projevují shodnou formou, ale odlišným významem (např. české „vonět vs. páchnout“ oproti ruštině, ukrajinštině, bulharštině, polštině). Mezijazyková homonymie může vést nejen ke komunikačním chybám, ale mnohdy až k nepochopení a neporozumění. 

Mezijazykové vlivy – transfer a přepínání kódů

Interference je jedním z projevů jazykového transferu, při němž dochází k přenosu gramatických vlastností či struktur mezi dvěma jazykovými systémy (interlingvální), nebo v rámci jednoho jazykového sytému (intralingvální), která se v povrchové jazykové struktuře projeví jako chyba (negativní transfer, interference). K tomu dochází tehdy, jsou-li odpovídající struktury obou jazyků rozdílné. 

Jedním z příkladů, který by bylo možné na tomto místě uvést, je např. používání fráze I have twelve years (= Já mám 12 let) českými studenty, kteří se učí angličtinu jako cizí jazyk. Správně by fráze měla znít I am twelve years old (= Já jsem 12 let).

V případě shodných jazykových struktur se psycholingvisticky totožný proces přenosu struktur neprojeví jako odchylka od normy, a proto mluvíme o pozitivním transferu. Transfer je přirozený automatický proces, který má v případě shodných struktur pozitivní vliv na osvojování cizího jazyka a v počátečních fázích může osvojování především u příbuzných jazyků velmi urychlit (Bordag, 2015).

Střídání kódů (code switching) je schopnost „přepínat“ mezi svými jazyky, a to na první pohled zcela plynule a bez potíží. Lingvisté se pak snaží zkoumat to, kde a kdy mluvčí přepínají a z jakých důvodů. Přepínání kódu lze definovat jako střídavé používání dvou jazyků, které může zahrnovat vše od zavedení jednoho „nepřizpůsobeného“ slova až po celé věty či několik vět v kontextu jiného jazyka (Ghirardini, 2006). 

Viz níže příklad (Bordag, 2015): 

Příklady typických vlivů mateřského jazyka cizinců na češtinu jako jazyk druhý lze pozorovat zejména ve výslovnosti, pravopisu, slovní zásobě a mluvnických jevech (blíže viz např. Šindelářová a Škodová, 2013, na příkladech z ruštiny, ukrajinštiny, arménštiny a arabštiny). Pedagog, který má ve třídě žáka-cizince (příp. vyučuje češtinu pro děti-cizince), by se měl seznámit s typologickými zvláštnostmi mateřského jazyka dítěte a s možnými, příp. typickými vlivy tohoto jazyka na češtinu, což mu umožní lépe nejen identifikovat chyby v projevech žáků-cizinců, ale mnohým chybám i předcházet.

Tiché období

Co se týče jednotlivých stadií osvojování druhého jazyka, podobají se mateřskému jazyku (Ipek, 2009). Diskusi často vyvolává stadium tzv. tichého období (silent period). V mateřském jazyce se podle některých odborníků jedná o dobu, kdy dítě nemluví a snaží se „odhalit“, co je vlastně jazyk a jak funguje. Podobně se toto období projevuje i v procesu osvojování druhého nebo cizího jazyka, tzn. mluvčí dávají přednost „naslouchání“ a vnímání jazyka před samotnou produkcí. Bohužel jen málokdy je možné v českém vzdělávacím systému tomuto stadiu ponechávat u žáků-cizinců prostor. Český učitel však musí počítat s tím, že odtud pramení např. úzkost některých žáků-cizinců, kterou prožívají, když mají již v raných fázích procesu osvojování češtiny jako druhého jazyka mluvit.

Věk osvojování cizího jazyka 

Obvykle se setkáváme s názorem, že čím dříve je dítě vystaveno cizímu jazyku, tím lépe. Často je i z praxe zřejmé, že děti si cizí jazyk osvojují mnohem snadněji a mnohem úspěšněji než jejich rodiče. Cook (2004, s. 494) však uvádí data ze studie Snow(ové) a Hoefnagel-Höhle(ové) (1978), které se zaměřily na osvojování holandštiny u jedinců, jejichž mateřským jazykem je angličtina v průběhu prvního roku jejich pobytu v Holandsku. Na konci tohoto roku bylo zřejmé, že nejlépe si osvojovala cizí jazyk holandštinu skupina dětí ve věku 8–10 let a nejhůře skupina dětí ve věku 3–5 let. Během prvních měsíců si lépe vedli starší účastníci stude, tzn. děti ve věku 12–15 let a dospělí (Cook, 2004). Podobně hovoří i data ze studie Asher a Price (1967), kteří učili po dobu šesti týdnů pomocí metody úplné fyzické reakce (total physical response) dospělé a děti ve věku 8, 10 a 14 let. Nejméně úspěšné byly nejmladší děti a nejvíce úspěšní dospělí (Cook, 2004, s. 494). Určit ideální věk pro osvojování cizího jazyka je tedy velice komplikované a doposud neexistuje jednotný náhled.