Prevence sociálně patologickýchjevů

Prevence – soubor intervencí s cílem zamezit a snížit výskyt a šířenísociálně patologických jevů. Smyslem prevence je, aby cílová skupina získalaznalosti, dovednosti a postoje podporující zdravý životní styl a následně, abytyto přednosti dokázala užít i v budoucím životě.

V současné době se nejčastěji hovoří o primární,sekundární a terciální prevenci, přičemž nejdůležitější je právě primárníprevence.

Primární prevence – je zaměřena na celou společnost. Spočívá v posilování odolnostia obranyschopnosti jedinců s cílem předcházet negativním jevům tak, abyvůbec nevznikaly.

Sekundární prevence – je již zaměřena na potencionální jedince či skupiny.

Terciální prevence – minimalizuje již existující problémy. Předchází vážnému zdravotnímustavu nebo sociálnímu poškození v souvislosti se sociálně patologickýmchováním.

Primární prevence

Cílem primární prevence je vždy zabránění vznikuproblému. Jde o jakousi univerzální prevenci. Na všechny působí stejnýmzpůsobem a stejnou měrou. Primární prevenci můžeme dělit na specifickou anespecifickou. Specifická primární prevence se zaměřuje přímo na určitou formusociálně patologického chování. Specifičnost je dána nutností zaměřit se naurčitou cílovou skupinu, která se jeví jako rizikovější a ohroženější. Je tovlastně systém aktivit a služeb jedincům, u nichž lze v případě jejichabsence předpokládat další negativní vývoj. Nespecifická primární prevencezahrnuje veškeré aktivity podporující zdravý životní styl. Obsahem této prevencejsou všechny metody a přístupy umožňující rozvoj harmonické osobnosti, včetněmožnosti rozvíjení nadání, zájmů, pohybových a sportovních aktivit. Programynespecifické prevence by existovaly a byly žádoucí i v případě, že bysociálně patologické jevy neexistovaly.

Cílem primárníprevence sociálně patologických jevů jsou děti a mládež odpovědní za vlastníchování a způsob života s posílením duševní odolnosti vůči stresu,negativním zážitkům a vlivům, děti a mládež, kteří jsou schopni dělatsamostatná rozhodnutí, schopni řešit, případně schopni nalézt pomoc pro řešeníproblémů, děti a mládež podílející se na tvorbě prostředí a životních podmínek.Prevence založená ve společnosti předpokládá řadu spolupracujících složek.Vedle rodiny, škol a školských zařízení je třeba sladěných a propojenýchopatření v oblasti sociálně právní ochrany dětí, poradenských institucí,nestátních neziskových institucí, zájmových organizací, kulturních středisekapod. Aby byla primární prevence efektivní, je vždy třeba, aby byla:

· důmyslná a důsledná;

· přiměřená složité situaci člověka;

· přiměřená věkovým kategoriím;

· schopna vyhýbat se odstrašování aodsuzování;

· prováděná jako kontinuální proces,ne jako jednorázové akce;

· práce s malou skupinou lidí;

· interaktivita;

· cílenost (zaměření na specifikacílové skupiny);

Důležité je také zvolit vhodnou formu a obsah primárníprevence, časový harmonogram a prostředí programu. V současné době sevyužívá tzv. vrstevnických programů (peer), KAB modelu (interaktivní model,který zapojuje kognitivní, emoční a behaviorální složky při prácis dětmi), interaktivní a vzdělávací semináře, komponované pořady, besedy,přednášky. Za neúčinné strategie je považováno zastrašování a moralizování,jednorázové akce, prostá informovanost a amaterismus realizátorů.

V současné době se zvyšuje počet skupin dětí amládeže, které jsou ohroženy např. výskytem šikany, dětskou kriminalitou,vznikem závislosti na návykových látkách, záškoláctvím, vznikem patologickéhohráčství, sektami či syndromem týraných a zneužívaných dětí.

V následujícímtextu se zaměříme na nejčastější sociálně patologické jevy.

Šikana

„Je to násilně ponižující jednání jedince nebo skupiny vůči slabšímujednotlivci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit.“(Vágnerová, 2002)

Šikanourozumíme dlouhodobě opakované a úmyslné ubližování s cílem získat převahu.Je zvláštním druhem agresivního chování, působí fyzické, psychické čidestruktivní útraty (zjevná šikana). Způsobuje odstranění jedince zespolečnosti na její okraj (skrytá šikana, tzv. ostrakizace). Další formou ješikana přímá, kdy agresor přímo ubližuje oběti a šikana nepřímá, kdy agresorjedná přes prostředníka.

S šikanouse nesetkáváme pouze ve školách, v různých zájmových útvarech, ale takév zaměstnání (mobing, bosing), ve vězení apod.

V každésociální skupině najdeme vždy jedince, který má nejblíže k tomu, stát se„obětním beránkem“. Je to jedinec, který má z nějakých důvodů nízkýsociometrický status, je neoblíbený, nějakým způsobem se odlišuje od dané sociálnískupiny. Pokud pedagog, vychovatel či vedoucí různých zájmových útvarů přílišnevnímá vztahy mezi dětmi a s těmito vztahy nepracuje, mohou se objevittendence k tzv. ostrakizování, tzn. pomocí vysmívání, pomlouvání,zesměšňování a intrikování vyloučit toto dítě na okraj sociální skupiny.Jestliže se s tímto problémem nadále nepracuje, dochází k tzv.druhému stadiu šikany, které se projevuje přitvrzováním a fyzickou agresí.Třetí stádium se projevuje vytvořením jádra agresorů. Dochází k šikanovánísystematickému. Třetí stádium je považováno za klíčový moment šikanování. Můžetotiž dojít k vytvoření „opoziční skupiny“ proti činnosti úderného jádra.Pokud nedojde k vytvoření této podskupiny, dochází k rozvinutíčtvrtého a pátého stádia šikany, kdy dochází k přijetí norem agresorůvelkou částí skupiny. Posledním stádiem je totalita, kdy dojde k úplnémunastolení totalitní ideologie šikany, kdy i neutrální jedinci nebo jedincinesouhlasící s agresí se stávají pozorovateli šikany.

Oběťmišikany se nejčastěji stávají děti, které se nápadně vymykají dané sociálnískupině (fyzický vzhled, neobratnost, přecitlivělost aj.). Velmi často se jednáo děti z neúplných rodin, děti hyperaktivní.

Kolářdělí agresory na tři typy. První typ „grázlík“ – většinou jde o jedinceimpulsivního, s kázeňskými problémy a špatným prospěchem. Většinou seprojevuje fyzickou šikanou. Druhý typ je „slušňák“ – tento typ je velmi slušný,kultivovaný, u pedagogů velmi oblíben. Projevuje se často šikanou nepřímou,skrytou, která bývá hůře odhalitelná. Třetí typ je „srandista“ – optimistickýjedinec velmi oblíbený, vtipný, oblíben u učitelů. Většinou pocházíz rodin zaměřených materiálně, kde chybí duchovní rozměr.

Hlavníprojevy šikanovaných se projevují strachem o svůj život, strachem z bolesti,ponížení. Sociální izolace, ponižování a zesměšňování zanechávají v dětechstopy na celý život v podobě deformativních sebepojetí. Mohou se objevitautoagresivní návyky a pokusy o sebevraždy. U agresorů se můžeme setkávats tím, že odmítají brát zodpovědnost za své činy, nemají soucits oběťmi, neumí se kontrolovat, problém řeší impulsivně, nedokážoupředvídat důsledky svého chování.

Mnohemjednodušší je šikanování předcházet než ho později odstraňovat. Primárníprevence je orientovaná na děti a mládež, u kterých se vyskytují problémys agresivitou. Zaměřuje se na posilování a formování zdravého životníhostylu a morálních hodnot. Podporuje rozvoj pozitivních vztahů, učí sebeúctě aúctě k druhým, podporuje spolupráci, empatii, snaží se o nenásilné řešeníkonfliktů. Zdrojem užitečných informací pedagogů, vychovatelů a vedoucíchzájmových útvarů je pozorné sledování dění v sociální skupině. Důležité jezaměřit se na vztahy mezi dětmi, konflikty, stupeň spolupráce a rivality.

Závislosti

Patologickázávislost je zařazena do Mezinárodní klasifikace nemocí MKN - 10 jako Syndromzávislosti (kód F1x.2, přičemž za x je doplněna návyková látka). Syndromzávislosti je zde chápán jako soubor psychických a somatických změn, které sevytvářejí v důsledku opakovaného užívání návykové látky. O závislostihovoříme tehdy, pokud došlo ke třem anebo více z následujících jevů běhemposledního roku:

· silná touha nebo pocit puzení užívatlátku;

· postižení v kontrole užívánílátky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky;

· somatický odvykací stav, jestliže jelátka užívána s úmyslem zmenšit jeho příznaky, což je zřejméz typického odvykacího syndromu pro tu kterou látku nebo z užívánístejné látky se záměrem zmenšit nebo odstranit odvykací příznaky;

· průkaz tolerance jako vyžadovánívyšších dávek látky, aby se dosáhlo účinků původně vyvolaných nižšími dávkami;

· postupné zanedbávání jiných potěšenínebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství časuk získání nebo užívání látky nebo zotavení se z jejího účinku;

· pokračování v užívání přesjasný důkaz zjevně škodlivých následků: poškození jater nadměrným pitím nebotoxické poškození myšlení (Pokorný, Telcová, Tomko, 2002);

Rozlišujeme závislosti látkové anelátkové. Mezi nelátkové závislosti řadíme patologické hráčství, workoholismus,závislost na počítači a internetu, závislost na sexu, neadekvátní používánímobilních telefonů apod. Mezi látkové závislosti řadíme alkoholismus,tabakismus, kofeinismus a tzv. závislost na nelegálních drogách.

Jako nejrizikovější skupinav užívání návykových látek, alkoholu apod. se jeví především populace dětía mladistvých. Důležitou roli hraje rodina, a to zejména při formováníživotního stylu dítěte. Péče rodiny je na jedné straně nadměrně pečlivá, rodičejsou dominantní, autoritativní a na druhé straně se u nich objevuje maládůslednost, snížený zájem o dítě apod. Výrazný vliv na to, že jedinecexperimentuje s návykovými látkami (užívání alkoholu, drog, kouření aj.)mají vrstevníci, kamarádi, sociální skupina, se kterou je dítě (pubescent,adolescent) v kontaktu. Na vzniku závislostí se významně podílí napětív partnerských vztazích rodičů, špatná atmosféra v rodině, novýživotní partner v rodině, přechod z malých měst do velkoměst nebokoncerty (hardrock, rap, techno).

Stejně jako u sociálně patologického jevu šikanyje nutné i závislostem předcházet. Primární prevence se týká nejvšeobecnějšíchpodmínek předcházení vzniku závislostí. Její úlohou je ochránit jednotlivcepřed kontaktem s drogou (alkoholem, tabákem apod.) a zajistit dostatekinformací o následcích případné závislosti. Realizátory primární prevence jepředevším rodina, škola, školní výchovná zařízení, zájmové útvary, masmédia aj.Velký důraz je kladen na propojenost zájmového útvaru (školy aj.) a rodiny.Nezbytně nutné je vzdělávání osob, které pracují s dětmi. Velmi důležitáje hodnotná zájmová činnost dětí a mládeže. Umožňuje jim kromě prožíváníradosti i formování charakterových i volních vlastností, prostřednictvímkterých dochází k harmonickému rozvíjení intelektuální, citové a volnísložky osobnosti. V sociálním rozvoji dětí a mládeže mají nezastupitelnouúlohu vrstevnické skupiny, které vytvářejí prostor pro realizaci zájmovýchčinností. Na základě jejich společných zájmů se upevňují sociálně pozitivnívztahy, podporuje a rozvíjí se samostatnost, tvořivost a učí účelně využívatsvůj volný čas i v dospělosti. Celá řada odborníků považuje dospívání zanejcitlivější období pro rozvoj zájmů dětí a mládeže. Mládež, která se nevěnujezájmovým činnostem, je málo odolná, nemá vypěstované efektivní způsoby chovánív zátěžových situacích, nemají vytvořené žádné konkrétní životní cíle,žijí ze dne na den. Velmi lehce se pak dostávají pod vliv asociálních skupin,objevují se u nich poruchy chování, agresivita, závislosti aj.

Zájmové činnosti

Mezi aktivačně motivační vlastnostiřadíme mimo jiné zájmy. Ty nás vedou k činnosti, která je zaměřena určitýmsměrem a vyvolává pohnutky neboli motivy. Zájmy jsou těsně spjatys vlohami a schopnostmi člověka. Zájmy můžeme rozdělit do několika oblastí:

· společenskovědní – činnosti vedoucík poznání společenského dění;

· pracovně technické – vedou kupevňování a zdokonalování manuálních dovedností;

· přírodovědné – utvářejí a prohlubujívědomosti o přírodě a dění v přírodě;

· esteticko výchovné – činnosti zaměřenéna rozvoj osobnosti v oblasti výtvarné, dramatické, literární, hudebněpohybové aj.;

· tělovýchovné, sportovní a turistické– rozvíjí fyzickou zdatnost jedince;

Podle Pávkové (2002) je jednímz možných přístupů k jedinci s poruchami chování ve smysluprevence např. výchova zážitkem či animace.

· Animace – výchovná metoda založená na akčních metodách povzbuzování mladýchlidí k hledání vlastní cesty životem za podpory velkého množství zajímavěstrukturovaných možností seberealizace (kultura, sport, dobrovolnická činnostaj.). Smyslem této metody je mimo jiné zvyšování odolnosti vůči negativnímsociálním jevům.

· Výchova zážitkem – výchova opírající se o prožitky a zkušenosti spojené s jistoumírou rizika např. přežívání v přírodě, vodácké akce, zdolávání obtížnéhoterénu aj. Zaměřují se především na rozvoj sociálních vztahů, vztahůk přírodě, rozvoj sebepojetí apod. Nezbytná je následná reflexe asebereflexe. Předpokládá se, že díky tomu může dojít k pozitivnímu rozvojiosobnosti a chování jedince.

V celé oblasti výchovy, prevence aj. má významnépostavení hra. Jedná se o prostředek nenásilného ovlivňování, výchovnéhopůsobení. Hra cvičí obratnost, odvahu, rozvíjí fyzickou stránku člověka, vybíjíse při ní agrese, učíme se spolupráci, dodržování pravidel, unést pocit prohry,výhry, posilujeme kladné stránky jedince, potlačujeme slabé stránky aj.Sportovní a tělesné aktivity jsou dobrým způsobem primární prevence.

Příklady některých aktivit vhodných jako primární prevence

· speleologie;

· jízda na koni;

· lanové aktivity;

· vodácké aktivity;

· zájmové útvary;

· spolupráce s nízkoprahovými kluby;

· výtvarná dílna s např. hrnčířským kruhem;

· kolektivní hry – florbal, softbal, lakros aj.;

· sport – squash, badminton, tenis aj.;

Seznampoužité literatury

1. Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha : Portál,2001. ISBN 80-7178-463-X.

2. Kolář, M. Skrytý svět šikanování ve školách. Praha : Portál, 1997. ISBN80-71781-231.

3. Kopřiva, P., Nováčková, J.,Nevolová, D., Kopřivová, T. Respektovat abýt respektován. Kroměříž : Spirála, 2008. ISBN 978-80-904030-0-0.

4. Kraus, B., Hroncová, J., a kol. Sociální patologie. Hradec Králové :Gaudeamus, 2007. ISBN 978-80-7041-896-3.

5. Mojžíšek, L. Základy pedagogické diagnostiky. Praha : SPN.

6. Monatová, L. Pedagogika speciální. Brno : Masarykova univerzita. ISBN80-210-1009-6.

7. M ühlpacher , P. Sociální patologie. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN80-210-2511-5.

8. Pávková,J. a kolektiv. Pedagogika volného času.Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-711-6.

9. POKORNÝ,V. – TELCOVÁ, J. – TOMKO, A. Patologickézávislosti. Brno : Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002.ISBN 80-86568-02-04

10. Přinosilová, D. Vybrané okruhy speciálně pedagogickédiagnostiky a její využití v praxi speciální pedagogiky. Brno :Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-3354-1.

11. Říčan, P., Krejčířová, D., a kol Dětská klinická psychologie. Praha :Grada Publishing, 1995. ISBN 80-7169-168-2.

12. Train, A. Specifické poruchy chování a pozornosti. Praha : Portál, 1997. ISBN80-7178-131-2.

13. Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese.Praha : Portál, 1999, ISBN 80-7178-214-9.