Formulace výchovných a vzdělávacích cílů

Úvod

Cíl – kouzelné slovo označující něco, kam se chceme dostat a přitom pro to hodláme udělat všechno, co zvládneme. Jsme ochotni zvládat útrapy, nepohodu, můžeme zabloudit, ale vždy znovu cestu k cíli nalezneme. Víme, že cíle třeba vůbec nebudeme schopni dosáhnout, přesto k němu stále míříme.

Vzdělávací cíl – maturita, státnice, certifikát, nebo prostě jen prolézt do vyšší třídy? V životě většina z nás má své vzdělávací cíle, obvykle proto, že chce něco umět, abychom se tomu v životě mohli věnovat. Někdy nás to pak může i uživit.

Výchovný cíl – měl někdo z nás nějaký takový cíl? Naši rodiče pravděpodobně ano, neboť oním cílem jsme my, nebo alespoň ti z nás, kteří se bez uzardění mohou označit za (skoro) dospělé. Vychovávat ale můžeme i sami sebe a vedeme-li děti a dospívající v našem oddíle, pak vychováváme, i když nechceme.

Formulace cílů – cíl si musíme označit, abychom k němu mohli směřovat. Mohou jej za nás označit i jiní, ale rozhodnutí směřovat k němu je jen naše. Cílů je nepřeberně mnoho, musíme si ale umět vybrat ty své.

Není pochyb, že při naší oddílové činnosti sledujeme nějaké cíle. Jestliže jich chceme dosáhnout, musíme si vychovat naše oddílové svěřence a musíme je proto i leccos naučit. Aby naše snažení mělo úspěch, hodí se nám naše cíle formulovat, tedy vyjádřit, ujasnit si, co chceme. Zároveň je to námět k výměně názorů s těmi, kteří se v oddíle podílí na vedení spolu s námi. Cíle snáze dosáhneme společně; abychom se k němu mohli vydat, musíme o něm mluvit, tedy si ho formulovat.

Příklad na začátek

Tak tedy vymýšlejme nějaký ten oddílový cíl výchovný a zároveň vzdělávací. Můžeme chtít, aby všichni naši členové uměli šest základních uzlů a zavázali je v čase pod minutu a půl. Jestliže si toto takto řekneme a, jako vedoucí, se na tom shodneme, pak je to náš cíl a to vzdělávací, protože naše členy něco učíme. Zároveň je to i cíl výchovný, protože aby vůbec někdo z členů, což obvykle bývají děti, se věnoval činnosti, jako je vázání uzlů, musí být přinejmenším vychován tak, aby s tím nepraštil, když se mu to už napodruhé zavázat nepodaří.

A teď důležité varování: jestli se už těšíte na soupis nejdůležitějších cílů, které byste si měli zformulovat, aby se vám dobře vychovávalo a vzdělávalo, budete zklamáni! Tento text vám nemá napovídat (nadiktovat), co za cíle máte mít. Spíše by vás měl navést k tomu, jak si mezi sebou cíle výchovy a vzdělávání ujasnit, jak společně působit, aby byl cíl dosažen a co udělat, když se vaše cíle, obrazně řečeno, začnou ztrácet v mlhách.

To, jaké cíle si zvolíte, je ale jen a jen na vás.

Trocha teorie

Proč vůbec mít cíle

V oddíle, resp. skupině dětí a mladých lidí působíme proto, že nás to baví. Pochopitelně nebaví nás všechno, ale to co děláme, děláme pro náš vlastní pocit a radost. Pro některé už jen to, že by si měli stanovit cíl, tuto radost trochu kalí, protože celou činnost posouvá ze sféry zábavy do oblasti blízké povinnostem. Přitom máme ohromnou výhodu, že své cíle si můžeme stanovovat (na začátku) úplně sami!

I když úplně sami, to by asi nebyl ten nejlepší způsob. Cíle se snáze dosahují společně a cíl bude tím více společný, čím více se i jeho stanovení bude věcí více lidí. Pozor! Neznamená to, že je dobré svolat všechny starší a zkušenější členy a oslovit je s tím, že by bylo dobré stanovit si nějaký společný cíl. Mnozí by to asi pokládali za námět k vtipné scénce. Cíle pro vedení oddílu, družiny či kolektivu vůbec by si měli stanovovat opravdu jen ti, kteří jeho vedení aspoň trochu rozumějí. Inspiraci k jejich stanovování by ale měli sbírat mezi svými svěřenci.

A nyní se dostáváme k jádru věci. Děti a mladí lidé, kteří (prozatím) nepatří mezi osoby vedoucí ostatní, se vámi vést nechají rádi, budou-li mít pocit, že společně někam směřujete. V konkrétním smyslu slova? Jestliže vyrazíte na vycházku, nebo horskou tůru, půjde se vám snáze, když budete vědět, kam chcete dojít. Vůbec to neznamená, že v průběhu nemůžete svůj cíl změnit, že k tomu nemohou říci svůj názor i ti, kteří nevedou, nebo jen s vedením pomáhají. Pokud vyrazíte jen tak, bez cíle do lesa, stejně si budete muset časem ujasnit, kde se zastavíte a kam se vrátíte. Budete-li mít cíl ujasněn už předem, půjde se vám snáze.

Cíle abstraktní slouží ke stejné věci. Vaše autorita coby vedoucích bude pevnější, když ti, které vedete, budou mít povědomí o nějakém (vyšším) cíli. Jestliže ve své činnosti budete sledovat nějaký záměr, pak i když ho budete průběžně měnit, upravovat, rozdělovat, bude váš oddíl, družinu, skupinu stmelovat, protože cíl především mění chaos působení jednotlivců v řád.

Cíle jasné a cíle skryté – abstraktní

Když se vrátíme k příkladu, to, aby všichni v oddíle uměli základní uzly, je cíl srozumitelný všem. Ne všichni pochopí, proč je dobré uzly umět, i ti nejmladší ale porozumí tomu, že jen tehdy se mohou zúčastnit soutěže ve vázání, když všech šest uzlů dokážou zavázat.

Za konkrétním cílem se ale může skrývat cíl jiný, srozumitelný jen těm starším a zkušenějším. Skrze vázání uzlů ukázat svým členům něco nového, zajímavého, s čím se v běžném životě nesetkají, protože přesně takové věci je přitahují k činnosti v oddíle. K tomu, abychom si stanovili abstraktní cíl, obvykle nemáme jednu jasnou motivaci. Chceme mít dobrý oddíl s báječnými členy a k tomu, aby takový byl se chceme nějak dostat. Dostávat se budeme snadněji po krocích, co splněný cíl, to krok.

Zatímco dosažení konkrétního cíle se obvykle snadno pozná, to jestli jsme dosáhli cíle abstraktního, resp. jestli se k němu aspoň blížíme, nemusí být úplně zřejmé. Z podstaty věci jsou proto abstraktní cíle hůře dosažitelné, a protože jsou abstraktní, různí lidé vidí jejich dosahování různě. Pro konkrétní cíl máme šanci získat si téměř všechny členy oddílu včetně těch nejmenších, cíle abstraktní jsou pro vedoucí, rádce a ty starší a zkušenější.

Kde se berou cíle

Vyrážíme-li na tůru, její cíl obvykle vybere jeden z nás, velmi často ten, kdo tuto akci povede. Obvykle si o cíli kam dojít s někým popovídá; vede-li oddíl více vedoucích, pohovoří o cíli mezi sebou. To, že jsme pro cíl naší túry získali i ostatní, poznáme na srazu – podle toho, kolik z našich členů nakonec přišlo.

Cíle tedy obvykle formulují vůdcové – ti, kteří pak pro onen cíl získávají ty druhé. V průběhu získávání se cíl může pozměnit; společný cíl může být nakonec o dost jiný než to, co se zrodilo v hlavě jednoho z vedoucích. Tak je to správně; jedna z velkých chyb je, když ten z nás, který jako první přišel s nápadem zkusit dosáhnout x, pak trvá na tom, že x je jediný správný cíl, když většina se nakonec nadchne pro y. My zkušení víme, že když dosáhneme y, bude našim novým cílem právě to x, které stálo na začátku.

Někdy s úžasem, možná i ohromením zjišťujeme, že někteří z našich členů vymysleli něco nového a rozhodli se pro to získat ostatní. I kdybychom byli na rozpacích, co to ti naši svěřenci vymýšlejí, je to pro nás skvělá zpráva. Jestliže máme mezi členy takové, kteří z nápadu udělají cíl, pak brzy nebudeme na vedení sami. Naopak, naše spolupracovníky, rádce a nástupce bychom měli hledat právě mezi těmi, kteří projeví schopnost najít sobě i jiným nějaký cíl.

Dost teorie

Co jsou cíle, k čemu nám slouží, jak se dají rozdělit a kde se berou, už víme. Zbývá maličkost: zjistit, jak si cíle stanovit, aby byly dosažitelné a jak se pak propracovat k jejich dosažení.

Jak stanovit cíl

Svolat si vedoucí a rádce se slovy: “Tak teď si musíme stanovit nějaký cíl a měl by být výchovný i vzdělávací zároveň.“ by asi nebylo to pravé. Cíl máme proto, že chceme něčeho dosáhnout a naše snažení je obvykle motivování tím, že se nám něco nelíbí, resp. není podle našich představ, a nebo lépe: seznámíme se s něčím, co je lepší a chceme to mít v oddíle taky tak.

Cíle bychom tedy měli volit:

·       Tak, aby vyrůstaly z všedního oddílového života

·       Po debatě s dalšími v našem oddíle

·       Aby pro naše svěřence byly splnitelné

Krátký příklad: v oddíle máme hodně kluků, ale málo děvčat. Mnozí to za problém nepovažují, ale starší jistě cítí, že to není to pravé. Stanovíme si cíl získat pro oddílovou činnost více děvčat s tím, že je třeba začít u těch nejmladších. Nejmladší kluci nemají s přivedením holek ve svém věku problém.

Poznámka: náš cíl je nanejvýš výchovný, je ale vzdělávací? Pro ty, kteří vymýšlejí, jak ho dosáhnout, určitě.

Jak cíl dostat mezi lid

Aneb jak pro svůj cíl získat ostatní.

Nejlepší je, když cíl vzejde z debat a diskuzí. Úloha vedoucího je pak cíl formulovat v úzkém kruhu ostatních, kteří se na vedení podílejí – jednoduše a srozumitelně. Pak je třeba pro tento cíl získat starší a zkušené členy, rádce a podobně. Je žádoucí, aby si cíl vzali za svůj. Oni pak svými slovy, jednodušším podáním přenesou cíl mezi mladší. Budou vymýšlet, jak cíle dosáhnout nejsnáze, nejrychleji, s nejlepším výsledkem do budoucna atd. Cíl se stane předmětem soutěže. Po určité době už cíl začne žít vlastním životem, začne se vyvíjet podle toho, jak se daří či nedaří ho dosáhnout.

Pokračování krátkého příkladu: Rádcové musí být nejprve přesvědčeni o tom, že cíl je správný, tedy že více děvčat potřebujeme. Pak bychom jim měli vysvětlit, proč chceme začít právě u těch nejmladších. Mohou mít na věc jiný názor, ale to nevadí, více cest k naplnění cíle nás k němu zavede rychleji. Získávání holek mohou pojmout jako soutěž a jako takovou ji zorganizovat těm mladším.

Když se nám nedaří k cíli vykročit

Někdy máme cíl, nadšení u členů, ale ne a ne udělat ten první krok. Máme málo času, problémy zdánlivě neodkladné, řešíme hromadu drobností, které musí být hotovy co nejdříve, tento týden, do konce měsíce atd. Nadšení pro cíl pomalu vyprchává.

Možná byla chyba, že jsme cíl vytýčili v nevhodnou dobu. Začít etapovou hru pár týdnů před důležitými zkouškami asi nebylo to pravé. Na druhou stranu, někdy stačí vrhnout se do věci po hlavě a pak jen podpořit ty další, které jsme získali pro náš cíl.

Rozhodně se ale nespoléhejme na to, že ten první krok udělají ostatní. Druhý a třetí určitě, ten první je ale výsadou vedoucího.

Co když nejsme dost vytrvalí?

Rozvrhnout si síly je důležité u každého snažení. Nadšení, zvláště u těch mladších, může rychle opadnout a pak je na vedoucím, aby ho zase rychle rozdmýchal.

Pamatujme na to, že cíle dosáhneme jen společně. Neznamená to ale, že vedoucí musí být v zápřahu dnes a denně a nesmí polevit ani o píď. Naopak, když se věc daří, je někdy lepší ponechat všemu volný průběh a vložit se do toho, až když se u členů projeví první známky únavy.

Proč je tak těžké dosáhnout cíle

Cíl není společný

Cítíme-li, že něco náš oddíl opravdu potřebuje, ale nedaří se nám najít podporu, možná musíme jen zacílit jinam. Někdy se stává, že většina starších, rádců atd. má zkrátka cíle jiné. Pak je otázka, jestli je nepodpořit i přesto, že to třeba není to pravé. Někdy ale nemají cíle žádné. V tom případě bychom měli v oddíle získat pro náš cíl někoho mimo tento okruh.

Nový příklad: Chodí nám málo členů na akce. Našim cílem je zvýšit účast, to se ale dlouhodobě nedaří. Všichni si zvykli, že můžou přijít, kdy se jim zachce, a náramně jim to vyhovuje. Koho jsme chtěli pro náš cíl získat? Pakliže jsme se obraceli na ty starší a zkušené, asi to nebylo správně. Už mají spoustu jiných zájmů a volný režim jim vyhovuje ze všeho nejvíc. Pro tento cíl musíme získat tahouny kolektivu bez ohledu na věk; pak máme šanci, že to bude náš společný cíl.

Cíl není ujasněn

Jestliže si jako náš cíl stanovíme „mít dobrý oddíl“, všichni s ním budou souhlasit, každý si ale pod tím představí něco jiného. Hlavně však, každý bude mít svoji představu, jak to udělat.

K cíli budeme společně směřovat snáze, když bude jasný nejen cíl jako takový, ale budeme mít i podobnou představu co pro jeho dosažení udělat. Vedoucí by měl onen abstraktní cíl „mít dobrý oddíl“ přeměnit na cíle konkrétní, kterým ostatní porozumí a najdou cestu k jeho dosažení.

Cíl je tím méně jasný, čím vzdálenější se jeví. Proto je dobré formulovat cíl konkrétní a dosažitelný: „Hry na našich akcích nás baví, ale jsou pořád stejné. Na každé akci budeme mít nejméně jednu úplně novou hru.“ Až dosáhneme tohoto cíle, můžeme jít dál a stanovit nový.

Rychle zapomínáme

Náš oddíl funguje dobře; vše běží podle zaběhnutého scénáře a zejména ti starší z vedení v tom nevidí nic zlého. Je to zkrátka rutina; děláme, co nás baví a basta. Nebezpečí, že se nám zvláště starší členové začnou nudit a odejdou jinam, je týden od týdne větší.

Ti přemýšlivější vědí, že se něco musí změnit. Časem se shodneme, že je třeba začít vymýšlet dělat nové věci; stanovíme si nové cíle. Zkusíme to, a ono to funguje. Jenomže zanedlouho jako by nám došel dech. Všichni mají málo času, různé jiné povinnosti, a tak nám oddíl sklouzává zpátky do zaběhnutých kolejí, protože v těch se jede nejsnáze. Udržet život oddílu tímto způsobem stojí to nejmenší úsilí. Za nějakou dobu se někteří vzpamatují, zase mají chuť ke změně, ale dopadne to stejně.

Tady je každá rada drahá. Rozbít tuhle nekonečnou smyčku obvykle stojí obrovské úsilí. Někteří to nevydrží a třeba odejdou k jiným zájmům, do jiného oddílu (nebo si založí nový). Nejvíce pomáhá, když mezi členy hledáme ty jednotlivce, kteří jsou nejvíce otevřeni novinkám. Pro ty a právě pro ty pak můžeme začít dělat něco jinak a navíc. Předestřeme jim nové cíle, zkusíme se učit třeba s lasem. Naše činnost se tím ozvláštní a je šance, že v tom společně vytrváme.

Může se stát, že nám ti ostatní časem odpadnou a oddíl se dramaticky zmenší; je to ale lepší, než když ztratíme všechny a pak začneme od nuly.

Přehršel cílů

Daří se nám, máme cíle, víme jak jich dosáhnout. Členové, starší, rádcové jsou každým novým cílem nadšeni a sami vymýšlejí nové a nové věci. Po čase můžeme dojít k paradoxu: děláme všechno, ale nic se nedaří dotáhnout do konce. Je to chaos.

Oddíl nebo klub rozhodně nebude tím lepší, čím více cílů si jeho vedoucí a členové stanoví. Množství cílů vede spíš k tomu, že každý dává důraz na něco jiného a navzájem se nepodporujeme. Cíle pak přestávají být společné.

V situaci, kdy: chceme mít dobrou účast na akcích, chceme více starších/mladších/kluků/ holek, chceme vědět více o stromech v lese a taky chceme umět s busolou, pravděpodobně nedosáhneme ničeho. Musíme si ujasnit, který cíl je klíčový a který (prozatím) vedlejší. Pakliže nás brzy čeká turistický závod, práce s busolou může být tím nejdůležitějším.

Nový cíl přebíjí ten starý

Jsou lidé (zvláště ti mladí), kteří se velmi snadno nadchnou prakticky pro jakoukoli novou věc. Když nám ale takoví začnou převažovat, snadno se dostaneme do kolotoče, kdy děláme všechno a nic pořádně. To nikoho dlouho nebaví; nejsou výsledky, na kterých se dá stavět, nezlepšujeme se.

Tady často pomůže správně připravená etapová hra. Ta je vůbec velmi příhodná k pěstování vytrvalosti v dosahování stanovených cílů. Připravíme hru typu výprava do Amazonie: na začátku je třeba naučit se námořnickému řemeslu (uzlování), pak musíme zvládnout navigaci (orientace na mapě a práce s busolou), pak nás čekají neznámé jazyky domorodců (šifry) atd. V každé etapě se zaměříme na jedno téma; k další etapě přejdeme ne dříve, než dosáhneme cíle té předchozí. Konec konců, kdo má odvahu vydat se přes oceán, když neví, odkud fouká vítr?

Nemáme správný cíl

Kdy cíl změnit

Oddíl se mění tak, jak se mění jeho členové. Děti jsou starší, dospívají, někteří odejdou a přicházejí mladší. Naše cíle nás obvykle mají přivést k něčemu lepšímu; jsou receptem na řešení něčeho. Na různá oddílová společenství ale zabírá různá „medicína“.

Je to divné, ale i velmi zkušení vedoucí někdy nepostřehnou, jak se jim to oddílové společenství změnilo. Stanoví si cíl, který už třeba někdy dříve, s bývalými členy, dosáhli, ale ouha. Ono to už netáhne jako dříve.

Příklad: Víme, že uzlování je zaručená cesta k zapálení členstva proto, aby měli vůli se něco naučit. Když se to podaří, je pak snadné přejít k dalším tábornickým a turistickým dovednostem. Má to ale háček. Uzlování vyžaduje rozvinutou motoriku rukou a ta obvykle přichází až po desátém roku života. Když ale momentálně převažují ti malí, učení uzlů nezabere, protože je to (zatím) stojí přespříliš velké úsilí. Cíl „naučit se základní uzly“ je třeba změnit na něco bližšího téhle skupině. Uzly přijdou na řadu až napřesrok.

Jak to říci ostatním

Někdy je docela těžké říct „O tohle bychom se teď snažit neměli, zkusme raději…“ Ti, kteří náš cíl podporovali a snažili se, mohou mít pocit zmarněného úsilí: „Ty jsi nám říkal, že když… a teď to ty sám vzdáváš.“

Cíle se snadněji vzdáme, je-li před námi cíl bližší, dostupnější, ale stejně důležitý. A právě takto bychom měli podat smutnou novinu, že o … se už pokoušet nebudeme. Spíše, než sáhodlouhé zdůvodnění, proč ne, je lepší vysvětlit, proč ano, ale něco jiného.

Odložit, nebo odvolat?

Měli bychom zvážit, jestli náš starý cíl bude dosažitelný v dohledné době. Jestliže nám před nedávnem z oddílu odešla půlka lidí a byli to ti, kterým bylo přes patnáct, je to na dlouho. Než v oddíle znovu doroste dost takových, jako byli oni, potrvá to několik roků.

V téhle situaci je lepší si přiznat „Na to, abychom … nemáme, musíme to oželet.“ Takové přiznání zároveň umožní zacílit na věci momentálně dostupnější. Jestliže jsme tedy loni i předloni postoupili do finále štafetového závodu, ale teď má náš tým o tři roky nižší věkový průměr, je tím správným cílem „Postoupit do semifinále“.

Nemáme správné lidi pro náš cíl

Cíle se nám rozcházejí

Někdy se stává, že se určité cíle nedají dosáhnout zároveň.

Máme oddíl s nadšenými skálolezci, ale jsou už starší a potřebujeme nováčky. Nemůžeme si stanovit za cíl, že nabereme mladší členy, a zároveň, že se zlepšíme v lezení po skalách. Je třeba zhodnotit, který cíl naši členové lépe přijmou za svůj, a nebo také, kterého cíle budou ochotni se dočasně vzdát.

Jestliže nám přinese větší uspokojení to, že budeme cvičit nová horolezčata, pak je prvořadé získat nováčky. Pakliže ale je naše nadšení pro skálolezení o hodně větší, než skály, které prozatím zdoláme, bude lepší zdokonalit nejdříve nás samotné a potom až začít předávat zkušenosti mladším.

Řekneme si navzájem, jestli se nám daří?

Co jeden pokládá za dosažení cíle, druhý hodnotí jen jako jeho předstupeň. „Pro mě dobrý“ je důležité sdělení: říkáme tím, že cíl byl dosažen a, po nezbytném odpočinku, nastává čas pro cíl nový. Jiní z nás to ale mohou vidět úplně jinak.

To, že někteří jsou spokojeni a cítí se být v cíli, může vést i k vážným neporozuměním. Co si o takovém postoji pomyslí ti, kteří nepolevují v úsilí, protože přece tohle nám nemůže stačit? Třeba toto:

·       Ti, co polevili, jsou líní

·       Aha, řekli, že to už stačí, aby zamaskovali neúspěch

·       My se tady dřeme, a oni se chtějí jenom vézt

Máme cíl – dobře; vykročili jsme k jeho dosažení – ještě lépe; daří se nám přiblížit se cíli – výborně; neujasnili jsme si dost, kdy jsme cíle dosáhli – všechno špatně.

Představa horolezce, který nastoupil na cestu k vrcholu, ale jeho druh na opačném konci lana právě leze na protější skálu, je absurdní. Dřív nebo později spadnou oba, i když se budou navzájem jistit – pád shora dolů se změní na let obloukem končící na oné protější stěně. Právě taková situace maří dosažení cíle, který se zdál už na dosah ruky. Důvodem bývá pouze to, že jsme tak chtěli být v cíli, že jsme o něm spolu zapomněli mluvit.

Cíl pro lidi, nebo lidé pro cíl?

Cíl je prostředek zlepšení, zdokonalení sebe i těch okolo nás. Sebekrásnější cíl je k ničemu, když je „jenom pro některé“. Stav, kdy ne že cíl slouží lidem, ale naopak lidé sloužili tomu cíli, velmi dobře znají ti dříve narození, co poznali bývalý totalitní režim.

Dosažení cíle mnohdy znamená i určité odříkání. Musíme si dát velký pozor, aby netrvalo věčně a pozor, pro ty, kterým je deset, je i půlrok celá věčnost! Na konci snažení by měla být radost z toho, že jsme cíle dosáhli.

Cíl určuje naši cestu, ale není jejím smyslem.

Co udělat, když jsme cíle dosáhli

Proč to neoslavit?!

Máte rádi oslavy? Je to divné, ale mnozí z nás ne. Jak to že ne? Proč by jinak přešli dosažení tak dlouho pracně dobývaného cíle jen několika málo slovy!

Přiznejme si, je větší úspěch dožít se osmnáctin, nebo udělat maturitu? Připravujeme-li slavností táborový oheň, protože na konci tábora se to dělá, něco nám uniká. Naši předchůdci asi chtěli oslavit splnění cíle – krásný a úspěšně zvládnutý tábor.

Našeho cíle ale můžeme dosáhnout i začátkem listopadu. Pamatujme, že i tento podzimní čas pak může být dost dobrý k oslavě, třebaže to nebude tak oblíbený slavnostní oheň. Promýšlet oslavu ještě dřív, než cíle dosáhneme, se může zdát nepatřičné. Když ale ten skvělý okamžik, den, měsíc přijde, není nač čekat a něco musí nastat. Nic nemotivuje k dalším cílům tolik, jako opravdu do hloubky prožitá radost z dosažení cíle dosavadního.

Opojný pocit úspěchu z dosažení cíle

Kdo by se nechtěl radovat napořád a jak krásné by to bylo, kdybychom takového cíle dosáhli: radovat se už napořád. Buddhisti snad něčemu takovému říkají nirvána.

Jsou ale mezi námi takoví, kteří onen pocit radosti honem rychle zaplaší. Obvykle slovy jako „… je to fajn, zítra ale musíme udělat…“, případně „no, nebylo to špatné, ještě jste ale mohli…“. Když se ptáme na důvod proč, vysvětlují, že by jim ti členové mohli zpychnout, že by mohli zlenivět, že budou mít pocit, že jsou hvězdy, mistři světa, a že to se nemá, že to není dobré…

Chyba lávky. Nepřiznat si, že jsme opravdu ti dobří, ti vůdcové, kterým to tak báječně klape a mají tak skvělé členstvo, je snad ještě větší chyba, než nepřiznat si, že nám cíl uniká. Je-li na počátku slovo, vyjádření, formulace cíle, na konci musí být slovo o tom, že jsme cíle dosáhli a že jsme dobří!