V reálném světě nefungují věci dokonale a nacházíme nekonečné množství výstupů a procesů, které můžeme zlepšovat. Lze k těmto zjištění přistoupit dvěma způsoby. 

 Buď můžeme chyby a nedostatky ignorovat či popírat, 
 nebo je naopak využít jako příležitosti ke zlepšování.

Často se u pedagogů můžeme setkat s vnímáním chyby jako s vlastním selháním. Je u nich hluboce zažitá představa, že učitel chyby „dělat nemůže“, jinak selže. Tento postoj jim jednak bere motivaci k dalšímu učení a jednak vytváří bariéry v práci s chybou. Vzhledem k tomu, že pracujeme s vlastními kolegy, kteří jsou často zkušenější, je potřeba k problému přistupovat velmi citlivě. 

 Jedním s úkolů koordinátora ICT by mělo být vést své kolegy k pozitivnímu vnímání chyby jako nástroje pro svůj seberozvoj. K vlastním chybám v procesu učení by měli přistupovat stejně pozitivně, jako k chybám svých žáků.

Jednou z technik, které mohou k pozitivnímu vnímaní chyby přispět, jsou koučovací otázky (viz výše). Ty vycházejí z předpokladu, že člověk je nejvíce ochoten pracovat s chybou, kterou si sám přizná. 

Významný výzkum v ČR, který je věnován práci s chybou jako součásti učení, provedl Kulič. Přínos chyby ve výkonu vidí Kulič zejména v jejím vlivu na další činnosti. Z jeho výzkumu vyplývá, že chyba má potenciál stát se „výzvou k vyšší aktivaci činnosti a učení“. Zdůrazňuje, že „každá snaha chybu z učení vyloučit vedla vždy nějakým způsobem k podstatnému omezení prostoru aktivního učení, k učení příliš snadnému, často až nudnému a neúčinnému. Učení je však v mnoha případech účinné právě tam, kde prostor pro aktivitu subjektu je co největší, kde jsou zadávány náročné úkoly k samostatnému řešení. Takové úkoly vyvolávají (až do určité hranice náročnosti) také aktivní zájem, pozornost, zvýšené úsilí“  

Zdroj: KULIČ, Václav. Chyba a učení: Funkce chybného výkonu v učení a v jeho řízení. 1. vyd. Praha: SPN, 1971. Str. 92.