Jak postupovat při koučování

Můžete využívat koučovací metodu (kladení otázek) při běžných rozhovorech, ale také můžete učitelům nabídnout, že je procesem budete provádět jako kouč. Pak je vhodné již plánovat a postupovat např. podle níže uvedených bodů.  

Stanovení celkového cíle a dílčích cílů pro koučink je důležitá vstupní brána. Pro dosažení dobrého výkonu je lepší chtít než muset. Znáte to: když něco chci, dělám to kvůli sobě; když něco musím, dělám to kvůli někomu. Vnitřní motivace je věc osobní volby. Je proto žádoucí, aby si koučovaný pedagog sám stanovil, čeho chce v dané oblasti dosáhnout. Např. Chci umět využívat AI při přípravě na výuku dějepisu.  

Pomozte učiteli stanovit si konkrétní cíl, který je splnitelný. Můžete si pomoci SMART metodou z modulu 10.  

Nejdůležitějším kritériem pro zkoumání reality je objektivita. Objektivní vnímání situace je často zastřeno v důsledku subjektivních názorů, soudů, očekávání, předsudků, drbů, zájmů a obav. 

Vnímat realitu znamená vidět věci takové, jaké jsou a uvědomovat si vnitřní faktory, které brání vnímat realitu. Čím objektivnější dovedeme být, tím je to lepší. Poznávání reality vyžaduje jak od kouče, tak i koučovaného, aby se vyhnuli potenciálním zkreslením skutečnosti a viděli ji takovou, jaká je. Od kouče to vyžaduje uchovat si nezbytný odstup a klást otázky, na které koučovaný dává nejlépe faktografické odpovědi. 

Kouč by při komunikaci měl dávat přednost deskriptivní terminologii před terminologií hodnotící a měl by k tomu vést i koučovaného. Používání deskriptivních výrazových prostředků napomáhá uchovat si odstup, zachovat objektivitu a omezit kontraproduktivní sebekritiku, která zkresluje vnímání skutečnosti.    

Podívejte se na rozdíl: 

Učitelka: Mám strach, že při používání robotů se ztrapním, něco nebude fungovat a žáci se mi vysmějí, klesne moje autorita.  

Hodnotící “kouč”: Ale tak hrozné to není, roboti se dají snadno naučit. Co myslíš, zkusíš to?  

Deskriptivní kouč: Vidím, že se obáváš. Co by se dalo udělat pro to, aby ses cítila ve využívání robotů jistější?  

Smyslem fáze hledání možností není nalézt správnou odpověď, ale vytvořit si seznam co největšího počtu variant řešení problému. 

Počet variant je důležitější než jejich kvalita a proveditelnost. Proces hledání možností stimuluje myšlení a je stejně důležitý, jako jeho výsledek, protože podněcuje tvořivost. 

Možná to znáte z brainstormingu: když si myslíte, že vás už nic nenapadne, vymyslíte něco dalšího. Jedním z faktorů, který nejvíc omezuje nalezení tvůrčích řešení problémů, jsou naše negativní pohledy na věc (fráze jako “toto není realizovatelné”, “takhle se to nedá dělat”, “nemůžeme tomu věnovat tolik energie a času”, “nemá to už cenu”, “já se to už nenaučím” apod.). 

Dobrý kouč dovede koučovaného do polohy blízké pozitivní reakci. 

Smyslem závěrečné fáze koučování je, aby diskuze vyústila v rozhodnutí. V jejím průběhu by si měl koučovaný vytvořit plán zaměřený na realizaci jasně specifikovaných potřeb. 

Nastal čas na rozhodnutí a čas na zpřesnění – co konkrétně udělat. Rozhodnutí musí znít jasně, konkrétně, bez jakýchkoliv úhybných odpovědí a koučovaný si za rozhodnutím musí stát. Je dobré, když to sdělí ústně, aby to slyšel nejenom kouč ale i on sám. Tím se cyklus koučování uzavírá. 

V praxi se ale často setkáváme s tím, že vlastně největší bariérou je neschopnost vzdát se toho, co jsme až dosud dělali. Je potřeba se dívat na koučované jako na někoho, kdo má potenciál dosáhnout v dané oblasti vynikajících výsledků. 

Setkáváme se s tím, že koučovaní v těchto případech mají radost z učení, zvyšuje se důvěra ve vlastní schopnosti, mají šance na postup, utvrzují se ve využívání některých principů ve vedení či řízení lidí.  

Vám odpadne práce s neustálým opakováním a učením, neboť je velká pravděpodobnost, že to učitel již zvládne sám.  

Zdroj. WHITMORE, J., Koučování. Praha: Management Press, 2019. ISBN 978-80-7261-559-9